Okružní turistická cesta

Dunaj je považovaný za nejduležitejší reku Evropy.

„Mauthausen je plný života“
Na obraze ve znaku je vidět zámek Pragstein, který v roce 1491 postavil Lassla Prager. Tento zámek byl oddělený vodním ramenem od břehu a vybudovaný na skalním ostrově. Znak ukazuje zámek Pragstein tak, jak původně vypadal a v barvách obce: červená–bílá-modrá.
Městysem od roku 1335, od roku 1985 evropskou obcí. Partnerská města: Prachatice v Čechách (CZ) a Cogollo del Cengio v oblasti Benátsko (I). Nadmořská výška: 243,44 m, rozloha: 13,89 km2, počet obyvatel v září 2004: 5 093, počet domácností v září 2004: 2 130, emailová adresa: mauthausen@oberoesterreich.at, webová stránka: www.mauthausen.at; www.mauthausen.biz; www.mauthausen.info
Historie:
Místo Mauthausen se rozkládá v místě starého sídliště, což dokládají nálezy z mladší doby kamenné.
Tak jak plynula staletí, význam tohoto místa rostl, neboť se zde křižovaly dvě obchodní cesty: od západu na východ probíhala dunajská lodní trasa podél staré hranice římské říše. Od jihu pak stezka solná a železná, jež přes dunajský brod vedla dále na sever ve směru na Čechy a Moravu.
Koncem 10. stol. zde založili Babenberkové mýtnici.
Místo vzkvétalo a brzy zbohatlo. Byla zde celnice a překladiště zboží a Mauthausen získal řadu privilegií: vlastní tržní řád, skladištní právo, omezení cest a nižší soudní pravomoc.
R. 1189 nechal císař Friedrich I. Barbarossa celou osadu Mauthausen vypálit, neboť mýtnice trvala na vybírání cla od křižáků za přepravu po Dunaji, ačkoliv babenberský vévoda Leopold V. přislíbil křižákům osvobození od mýtného.
V r. 1208 je poprvé zmínka o zde založené osadě s názvem „Muthusen“. První písemná zmínka o Mauthausenu byla zaznamenána v r. 1335 v urbáři pana Baumgartenbergera („Baumgartenberger Urbar“).
V r. 1424 husité v Mauthausenu zničili mnoho domů – také pozdější náboženské boje v 16. a 17. stol. zanechaly své stopy.
Tržní osada Mauthausen se všemi svými právy byla čas od času dávána do zástavy nejrůznějším zástavním pánům, až konečně v r. 1490 ji získal Lassla Prager. Ten dal na malém skalnatém ostrově na Dunaji postavit zámek Pragstein. V r. 1505 byl přes Dunaj postavený poprvé pevný most.
Stopy zpustošení zanechaly za sebou v 16. a 17. stol. selské války, Třicetiletá válka a turecké války. Příznivá poloha na Dunaji sebou přinášela, že tudy často táhla vojska.
Nejznámějším hostem Mauthausenu byl Wolfgang Amadeus Mozart. Tenkrát jako 6letý cestoval do Vídně k císařskému dvoru Marie Terezie, když 5. října 1762 v doprovodu své rodiny se zastavil v Mauthausenu.
Francouzské války na počátku 19. stol. přinesly velké represálie, v důsledku nichž Mauthausen velmi trpěl.
Postupem doby vystřídaly žulové lomy obchodování se solí. Tuto dobu připomínají ještě dnes mnohé kamenné dlažby, mosty a základy v Linci, Vídni a Budapešti. V době největšího rozmachu v 19. stol. se na lámání žuly v Mauthausenu podílelo až 1 200 pracovníků.
20. století přinášelo obci především hrůzu a smrt. Během první světové války se ve východní části území obce nacházel tábor válečných zajatců. Ještě dnes tuto událost připomíná mezinárodní vojenský hřbitov.
Mauthausen je ale také nerozlučně spjatý s hrůzami nacionálního socialismu: během sedmi let existence koncentračního tábora Mauthausen (1938 – 1945) bylo do tohoto koncentračního tábora a jeho vedlejších táborů deportováno cca 200 000 osob. Asi polovina z nich zemřela na následky věznění a s tím spojeného utrpení nebo byla zavražděna.
Heindlovo nábřeží (Heindlkai):
Dříve se nazývalo toto nábřeží Janovo nábřeží (Johanneskai). Dnešní název pochází ze jména Leopolda Heindla, majitele realit a kamenolomu. Byl také poslancem zemského sněmu a starostou Mauthausenu (1870-1909) a tak jedním z nejváženějších lidí v tomto regionu.
Kamenný památník ve tvaru říčního přívozu, zhotovený z mauthausenské žuly, se nachází v parku na Heindlově nábřeží (Heindlkai-Park) a připomíná ještě dnes význam říčního přívozu. Pomocí něho se dostávali lidé i zboží z jednoho břehu Dunaje na druhý. Poté, kdy byl nově postavený dunajský most, byl jeho provoz v r. 1961 zrušený.
U příležitosti 50. výročí osvobození koncentračního tábora Mauthausen uspořádala tržní obec v r. 1995 symposium s účastí šesti evropských sochařů. Ti vytvořili sochy, jež jsou rozestavěny na území obce Mauthausen. Jedna z nich – monolit s jízdním kolem – se nachází na zelené ploše na Heindlově nábřeží. Otvor nad řidítkem dovoluje pohled na Dunaj a na oblast Enns-Donau-Spitz.
Zámek Pragstein:
Lassla Prager získal v r. 1491 od císaře Fridricha III. právo na zřízení zámku na skalním ostrově v Dunaji, nacházejícím se před jeho břehem, přičemž tento zámek byl dokončený kolem r. 1506. Původně se jednalo o vodní zámek, omývaný Dunajem. Přístup k němu byl možný pouze po visutém mostě.
Pokud si pozorně všimneme vnějších rozměrů zámku, zjistíme, že je na západní straně zašpičatělý. To bylo při vysokém stavu vody, především v zimním období, kdy plaval led po Dunaji, velkou výhodou. Tlak, kterým vysoký stav vody působil na zámek, se tímto eliminoval a voda a led byly odváděny bokem kolem zámku.
V polovině 19. stol. bylo rameno Dunaje, jež oddělovalo zámek od pevného břehu, zasypáno.
Dnes se v zámku Pragstein nachází vlastivědné muzeum a zemská hudební škola. K tomu se řadí lékárnické muzeum a muzeum prof. Gerstmayra (ocelorytina) i sbírka loveckých trofejí. V zámku se rovněž nachází matriční úřad a několik místností pro pořádání různých akcí.
Mezi zámkem a Dunajem vede silnice B3. Byla postavena na počátku let 1960, aby převzala dopravní provoz, jenž dřívem procházel středem obce.
Na severní bráně zámku jsou dnes upevněny značky, jež ukazují kam až sahala vysoká voda. Na jižní straně zámku Pragstein lze spatřit znak Lassly Pragera.
Dláždění naproti zámku Pragstein:
Měli bychom nasměrovat svůj zrak na kamennou dlažbu ulice, nacházející se naproti severní bráně zámku. Kamenná dlažba působí tak, jakoby byla uprostřed proříznutá. Tyto dlažební kostky byly původně položeny na Salzbergu (dnes Kirchenbergu).Mezera uprostřed dlažebních kostek poskytovala koním oporu na jejich strmé cestě na kopec.
Socha Jana Nepomuckého:
Socha Jana Nepomuckého se nachází v blízkosti základní školy.
Podle ústního podání si česká královna vybrala Jana, jenž se stal v r. 1398 generálním vikářem pražské diecéze, za svého zpovědníka. Král Václav IV. chtěl Jana přinutit, aby porušil zpovědní tajemství. Když ten to odmítnul, dal jej mučit a poté hodit do Vltavy. Zázrakem – královna prý měla zjevení, kde viděla pět hvězd, jež jí ukázaly místo nálezu – byl mrtvý nalezený.
Mrtvola byla pochována ve Svatovítském chrámu v Praze a on brzy uctíván jako mučedník. V r. 1719 byly při otevření jeho hrobu shledány tělesné pozůstatky a jazyk neporušeny. Jan Nepomucký je považován za patrona zpovědníků, kněží, lodníků, vorařů, mostů, mlynářů a zpovědního tajemství; mimoto pomáhá Jan Nepomucký při všech nebezpečích zátop a je symbolem mlčenlivosti.
Socha světce má za sebou velmi pohnutou historii. Byla zhotovena v r. 1730 a postavena pak na solním místě jako ochránce lodníků na lodích převážejících sůl. V r. 1941 byla socha prohlášena za „bezcenný odlitek z betonu“ a stržena. Nicméně manželům Ilse a Antonu Poschacherovým se ji podařilo zachránit před úplným zničením, takže pak v r. 1954 byla opět vztyčena na dnešním místě.
Základní škola:
Základní škola, zřízená ve stylu grunderské doby, se vyznačuje především hodinami ve svém ozdobném štítu.
V r. 1892 daroval Anton Poschacher tržní obci Mauthausen „zahradu Fröschl“ (Fröschl-Garten), aby zde bylo možno zřídit novou základní školu. Již dva roky poté byla škola slavnostně otevřena. Ozdobný štít spolu s hodinami byl po druhé světové válce odstraněn. Teprve vybudováním půdního prostoru v r. 2000 byl opět vztyčený a opatřený novými hodinami.
Radnice:
Budova byla zřízena v r. 1901 jako budova spořitelny. Dnes slouží jako radnice tržní obce Mauthausen. Dobře viditelný je na pravé straně budovy starý erb tržní obce s kloboukem vévody a štítem nad zámkem Pragstein.
Trhová kašna:
Uprostřed tržiště stojí trhová kašna ve tvaru osmiúhelníku, na níž jsou uvedeny letopočty 1607 a 1716. Kašna byla vždy oblíbeným místem, kde se obyvatelé Mauthausenu setkávali.
Na jižní straně kašny se nachází nádoba s pitnou vodou. I dnes ještě zve kašna uprostřed tržiště k zastavení a příjemnému oddechu.
Po obou stranách kašny byly koncem 19. stol. vysazeny platany. Působivé stromy – s obvodem kmene cca 4 ½ m a výškou cca 25 m – jsou od r. 1984 chráněny na základě zákona o ochraně přírody.
Pranýř:
Na východním konci tržiště stojí starý pranýř, jenž nelze přehlédnout. Je do něj vytesaný letopočet 1583 a v 16. a 17. stol. byl symbolem nižší soudní pravomoci. Pranýř byl také nazývaný sloupem hanby. Každý, kdo u něj musel stát, musel snášet nejen posměch celého trhu, ale i hanbu.
Ten, kdo byl odsouzený na pranýř, musel se zodpovídat z falešného hráčství, krádeže, rvačky a pod. Ale i hašteřivé ženy a klevetnice byly postaveny k pranýři, připoutány k němu pomocí kovového obojku a nožních pout, takže uniknout jim bylo prakticky nemožné.
Kolem roku 1800 byl odstraněný, protože tento způsob výkonu trestu se již přestal používat. Od r. 1905 do r. 1936 se pranýř stavěl vedle kostela sv. Jindřicha (Heinrichskirche) a teprve kolem r. 1936 nalezl své dnešní místo.
Na čtyřech stranách pranýře lze vidět značky, jež ukazují na rozličné přestupky.
Farní kostel sv. Mikuláše (Pfarrkirche zum hl. Nikolaus):
K farnímu kostelu sv. Mikuláše se nejlépe dostaneme po malých nebo spodních kostelních schodech. Schody se svými bohatě zdobenými krajníky jsou zvláště pozoruhodné. Odtud také si lze vychutnat jedinečný pohled na trh v Mauthausenu a Dunaj.
Vstup do kostela se dnes nachází na severní straně.
Přesné údaje o kostele z rané doby chybějí. Při vykopávkách byly nalezeny zbytky věže a kostelní stavby z doby rozkvětu románské architektury kolem roku 1200.
Pozdně gotický kostel pochází z poloviny 15. stol. V 17. a 18. stol. následovala barokní přestavba. V této době vznikly také oltářní obrazy slavného barokního malíře Johanna Martina Schmidta, zvaného Kremser Schmidt.
Zdaleka viditelná kostelní věž farního kostela sv. Mikuláše v Mauthausenu pochází z prvních let 20. stol. Tenkrát se rozhodlo, že namísto barokní stříšky věže se použije novogotická špičatá stříška.
Od r. 2001 zdobí farní kostel sv. Mikuláše nový oltář a ambona.
„Světelné schody“ na vnitřní jižní stěně tvoří myšlenkový most k událostem na území obce Mauthausen během doby nacionálního socialismu.
Na západní straně se nachází kulaté okno s templářským tvarem kříže sv. Floriána, jenž poukazuje na příslušnost farnosti Mauthausen ke klášteru sv. Floriána.
Karner:
Stavba ve tvaru osmiúhelníku ze 13. stol. stojí uprostřed někdejšího obecního hřbitova. Je zasvěcená sv. Barboře, jež je také patronkou umírajících. Pravděpodobně byla zobrazována jako postava ze dřeva nebo v malbě. Pozoruhodné jsou fresky, jež vznikly kolem r. 1260 a byly znovu objeveny v r. 1907.
Na triumfálním oblouku lze spatřit šest medailonů s holuby a na vrcholu oblouku medailon s Beránkem Božím. Výklad k tomu je různý: např. Sedm svátostí, Sedm darů Ducha svatého, atd.
Suterén sloužil jako kostnice (karner). Pokud bylo na hřbitově málo místa, přemístily se kosti ze starých opuštěných hrobů do kostnice.
Kaple dnes slouží jako obřadní kaple při pohřbech.
Kirchenberg – dříve Salzberg:
Přes dnešní Kirchenberg vedla v dřívějších dobách trasa, po níž se přepravovala sůl. Sůl přicházela ze Solné komory (Salzkammergut) a byla pak uložena v meziskladu v Ennsu a Mauthausenu.
Asi uprostřed Kirchenbergu se nachází na jihozápadní straně stará solní věž, jež sloužila jako strážní věž. Na strmém Salzbergu se přepravovalo s pomocí koní. Aby to zvířatům na hladké dlažbě neklouzalo, byly dlažební kameny uprostřed dělené, což podkovám koní skýtalo oporu. Speciální dláždění zmizelo s přibývající automobilovou dopravou a bylo nově položeno naproti zámku Pragstein.
Stará solná stezka se také považuje za jednu z prvních cest v Rakousku s „řízením dopravy vizuální signalizací“; doprava byla řízena ze solní věže. Jestliže na věži vlál bílý prapor, byla pro povozy se solí, jež čekaly na úpatí kopce, cesta volná. Pokud byl ale vidět červený prapor, povozy musely zastavit. Tento „semafor“ se užíval až do 17. století.
Dům „Schindta-Burg“:
Tento dům koupil dentista dr. Josef Königshofer v r. 1973 a přebudoval jej. Na východní straně čteme velkými písmeny „Schindta Burg“ a spatříme autoportrét zubaře. Název „Schindta Burg“ má vstupující osoby humorným způsobem upozornit na případné bolesti při ošetřování zubů.
Vila Poschacherových (Villa Poschacher):
Vila byla postavena v roce 1903 a je i dnes v osobním vlastnictví.
Rodina Poschacherových je nerozlučně spjatá s tržní osadou Mauthausen.
Anton Poschacher založil v r. 1839 závody na zpracování žuly v Mauthausenu. V polovině 19. stol. byla rodina Poschacherových pevně spojena s hospodářským životem osady. V r. 1876 převzal syn Anton jako výlučný vlastník největší podnik na zpracování žuly v rakousko-uherské monarchii spolu s několika kamenolomy. Nastal nový hospodářský vrchol v dějinách Mauthausenu. Mnohé ze známých staveb okružních komunikací ve Vídni, Linecký dóm, reprezentační budovy na celém území monarchie i sedm mostů přes Dunaj byly postaveny s použitím žuly od Poschachera. Anton Poschacher vytvořil ale i závodní ubytovny, zavedl důchodcovskou péči a další sociální opatření pro své pracovníky.
26. února 1904 vykonal Anton Poschacher kontrolní návštěvu lodic na přepravu kamene, jež kotvily u břehu Dunaje. Přitom spadl do Dunaje a utopil se. Hledání jeho mrtvoly bylo zpočátku bezvýsledné. Na základě snu upozornil podomek Vasilij na místo, kde lze nalézt mrtvolu. A ta byla skutečně po třech dnech nalezena na místě, které mu bylo ve snu ukázáno.
Dům Sieghartův (Sieghart-Haus):
V domě naproti kostela sv. Jindřicha (Heinrichskirche) se před 200 lety nacházely stáje pro koně. Koně byly potřebné jako koně k přepřahání pro lodní vlek, tzn. byly používány k tažení lodí proti toku řeky. Nahlédneme-li do dvora, připomene nám koňská hlava tyto stáje.
Kostel sv. Jindřicha (Heinrichskirche):
Podle pověsti byl údajně císař Jindřich II. „Svatý“ (973-1024) zakladatelem kostela sv. Jindřicha (Heinrichskirche). Ke vchodu do kostela sv. Jindřicha dnes vede několik schodů směrem dolů, protože břeh Dunaje byl později zvednutý. Hned vedle kostela se nacházel hřbitov, na kterém se pochovávali utonulí, mrtvoly, jež po řece připlavaly a „chudina“. Často se stávalo, že námořníci v Dunaji utonuli. Dlouho bylo pravidlem, že voraři a lodníci museli být neplavci, aby tak v případě nebezpečí neopustili své zboží.
Na místě někdejšího hřbitova se dnes nachází zeleň.. Zde v letech 1905 až 1936 stál pranýř, který lze dnes spatřit na tržišti.
V r. 1694 našel jeden rybář v ústí řeky Enns mariánskou sochu, kterou sem proud přinesl a jež poté, co byla zrestaurována, byla vystavena v kostele sv. Jindřicha (Heinrichskirche). Postupně zde vzniklo poutní místo. Kostel se stal „poutním kostelem Panny Marie Utěšitelky“. 5. října 1732 se císař Karl VI., otec Marie Teresie, zúčastnil mše v kostele sv. Jindřicha.
V r. 1786 byl kostel za vlády císaře Josefa II. uzavřený, neboť „mši lze sloužit i ve farním kostele“. Protest obyvatel Mauthausenu byl nicméně tak velký, že kostel bylo třeba v r. 1787 opět otevřít!
Velký význam měl kostel sv. Jindřicha (Heinrichskirche) i pro obchodníky se solí. V 18. stol. se vedle kostela sv. Jindřicha nacházelo přístaviště lodí přepravujících sůl. Na začátku března, kdy Dunaj byl již bez ledu, se sloužily mše za bezpečnou dopravu soli. Pověst kostela překročila hranice. Neustále se konaly poutě a nadační procesí z Pasova do Mauthausenu. Kostel sv. Jindřicha patřil pro své příjmy z poutí k nejbohatším kostelům v oblasti Machland.
Na konci 19. stol. byl kostel sv. Jindřicha (Heinrichskirche) již tak zchátralý, že loď kostela byla zbourána a gotický chórový prostor asanován. Z původního stavebního fondu existuje dnes pouze východní chór.
Uctívaná mariánská socha byla v r. 1892 přemístěna do farního kostela sv. Mikuláše, kde ji ještě i dnes můžeme spatřit.
Dům poříčného:
Pozoruhodné je pozdně gotické okenní zarámování a sgrafitové malby z r. 1562. Pozoruhodným je i obraz obrovské štiky na jižní fasádě domu, jež prý v r. 1787 po opadnutí vysoké vody zůstala ležet na pevnině.
Poříční byli zodpovědní za lodě na Dunaji a měli kompetence pro řešení veškerých problémů na vodě.
Další pozoruhodností jsou žulové značky hladiny velké vody. Zde je nápadným to, že k povodním docházelo zvláště často v zimních měsících. Ty byly o to nebezpečnější, že k nim zde ještě přistupovalo nebezpečí ledových zátarasů. Led, jenž se pohyboval po Dunaji během zimy, mohl napáchat velké škody na domech.
Dosud nejvyšší hladina vody byla zaznamenána 11. července 1954 a nejstarší naměřená 27. ledna 1682.
V domě byl dříve hostinec U Modré štiky.
Hostinec Wedl (Gasthaus Wedl):
Tento dům se rovněž nachází ve vlastnictví dr. Josefa Königshofera. Ten koupil někdejší hostinec Wedl v r. 1984, zrenovoval jej a zcela přebudoval jeho fasádu. Nosiči misek na vodu a kompotovek tvoří rám vchodu do dnešní kavárny – jsou vytvořeny podle postav na Babenberském dómu. Z nevyššího místa na fasádě zdraví sv. Mikuláš kolem plující lodě na Dunaji.
Nejužší ulice v Mauthausenu:
Malá, úzká ulice vede mezi někdejším hostincem Wedl (Gasthaus Wedl) a perníkářským domem (Lebzelter Haus) nahoru k tržní ulici (Marktstraße). Tato ulička je široká jen cca 70 cm a sloužila v dřívějších dobách také jako úniková cesta, když začala stoupat voda. Obyvatelé Mauthausenu ji mohli používat při povodních k tomu, aby svůj majetek dostali do bezpečí a nemuseli vždy s ním běžet podél dlouhého nábřeží.
Perníkářský dům (Lebzelter Haus):
Perníkářský dům je jedním z nejstarších domů v Mauthausenu. Pozoruhodným je široký arkýř na levé straně a kulatý arkýř na pravé straně domu. Uprostřed fasády se nad prvním poschodím nachází výklenek se sochou neposkvrněné Panny Marie (Maria Immaculata) v životní velikosti.
Perník je prastarou specialitou. Při jeho přípravě se používaly základní přísady, jež jsou obvyklé i v dnešní době: med, žitná mouka, ořechy, plody a koření. Pak se perník pekl v umělecky vyřezávaných dřevěných formách. Takové formy existovaly pro nejrůznější církevní i světské příležitosti. Za předlohu si výrobci forem brali každodenní způsob života, víru i pověry obyvatel.
V perníkárnách si med pro výrobu vyráběli sami, přičemž vosk, jako vedlejší produkt této výroby, se dále zpracovával na svíčky.
Seyerhaus:
Tento dům se rovněž řadí k nejkrásnějším domům v Mauthausenu a má pestrou historii své architektury. Dům pochází z 15. stol. a jeho jádro je gotické. Oba arkýře nad vchodem a na pravé straně domu pocházejí z doby renesanční. Barokní fasádu získal dům v r. 1736. Pozoruhodnou je kamenická značka na spodní straně okenního parapetu východní strany domu. Takové značky mohli používat jen ti kameníci, kteří po 6leté době učení získali výuční list. Jednalo se tedy o vyznamenání, které uděloval mistr. Toto označení sloužilo také pro vyúčtování s odběreteli, neboť každý kameník označoval kameny jím opracované svou osobní značkou.
Dobře lze rozpoznat nárožník na pravém spodním rohu domu. Nárožníky se umísťovaly tak, aby železem okovaná kola vozů tažených koňmi a voly byla odtlačována od domu natolik, aby se jeho stěny nepoškozovaly.
Dunaj:
Dunaj je považovaný za nejdůležitější řeku Evropy. Svým přirozeným přístupem k Černému moři a spojením se Severním mořem přes kanál Rýn-Mohan-Dunaj je jeho hospodářský význam nesporný.
Unikátní na Dunaji je jeho kilometráž: kilometr 0 leží u ústí do Černého moře u majáku v přístavu Sulina, od tohoto místa se počítá vzestupně. kilometr toku 2884, tedy počátek Dunaje, se nachází v Donaueschingenu v pohoří Černý les (Schwarzwald).
Mauthausen leží na kilometru toku 2112,0.

Download-

cz-folder_vorderseite_2019.pdf [5 811 KB] cz-folder_rueckseite_2019.pdf [4 484 KB]